Některé americké mimoúrovňové křižovatky připomínají spíše důmyslný hlavolam

Když dva pruhy nestačí (1)

Projíždíte stodesítkou pod obrovskými pilíři propletence mimoúrovňové křižovatky a snažíte se dostat ze své čtvrté lajny do jednoho ze dvou pravých pruhů, které vedou na přípojku, na níž chcete najet. Před vámi i za vámi se vřazují do týchž dvou pruhů zprava auta v souvislém toku proudící z křížící pětiproudovky, někdo to bez blinkru těsně před vámi švihne z levé strany, kde v dalších čtyřech pruzích a jednom carpoolu hučí pickupy, dodávky, sedany a náklaďáky jeden za druhým. Za pravým zadním světlem máte nalepeného motorkáře, který se snaží najít si svou skulinu a vy se pokoušíte alespoň jedním okem sledovat směrové tabule vysoko nad vaší hlavou.

Asi nějak takhle to občas vypadá na americké dálnici, zde zvané freeway. Většinou to naštěstí není tak zlé, ale cestování po místních rychlostních komunikacích má více nuancí a záludností, než na kolik jsem byl zvyklý z Evropy. Typická freeway má něco mezi třemi až sedmi jizdními pruhy, ovšem znatelně uzšími než na našich dálnicích. Jezdí se zde proto přiměřeně tomu pomaleji, nejběžnější povolená rychlost je 65 mil za hodinu (asi 105 km/h), s výjimkou exitů a ramp mimoúrovňových křižovatek, kde bývá nižší.

Značení dálnic je číselné a směrové ve smyslu světové strany, tady např. 405 North znamená dálnice č. 405 ve směru sever. Toto označení vychází ze vzájemné polohy počátečního a koncového bodu daného směru, v čemž se ovšem skrývá malá záludnost. Při zběžném pohledu na krátký úsek trasy na mapě velmi snadno dojde ke zmatení, neboť severní silnice může v určitých místech směřovat klidně i na jih. Naštěstí se souběžně s tím často používají (zvláště u významějších dopravních tahů) i jmenná označení podle cílového místa (což ale neplatí vždy, někdy se oba směry jmenují stejně). Tedy např. "jižní pětka" nese i hezčí jméno San Diego Freeway, díky čemuž máte hned jasno v tom, kam vás (při troše vytrvalosti :-) dovede. Některá z těchto pojmenování jsou oficiální, jiná nikoliv, na značkách a mapách však můžete najít obojí. Kromě toho i v samotném číselném značení je v Kalifornii určitý systém, který spočívá v tom, že severojižní trasy jsou liché a západovýchodní sudé. Neplatí to však bezvýhradně - jedná se o systém, na který začal tento stát přecházet teprve v roce 2002 a ještě leccos zbývá dodělat.

Pro našince je také třeba zvyknout si na odlišné značení kilometráže (resp. tady spíše mileáže). U nás najdete směrové tabule se vzdálenostmi do cílových míst (ať už se nachází poblíž dálnice nebo zcela mimo ni) a až těsně před dálničními sjezdy (exity) je na menších dodatkových značkách uvedena zbývající vzdálenost k danému sjezdu. Zde se oproti tomu dočtete akorát jak daleko je samotný exit (i když často s větším předstihem) a do jakého směru či ulice tento exit ústí. Tedy například nápis "Long Beach 23/4" vám sděluje, že sjezd na na slinici pokračující ve směru do Long Beach je vzdálen 23/4 míle (používaný zlomkový systém je další "americkou vychytávkou"), přestože vás čeká ještě třeba dalších 30 mil, než se do tohoto města skutečně dostanete. Oproti tomu "Edinger Ave 2 mi" informuje řidiče o tom, že po ujetí dvou mil může najet na ulici Edinger Avenue.

Svoje líčení toho, jak to vypadá na amerických autostrádách, zakončím zmínkou o čerpacích stanicích. Benzinek je v USA poměrně velká hustota, ale na freeway nenajdete žádnou. Pokud vaše auto začne žíznit, jedinou možností je sjet na nějakém vhodném exitu, najít nějakou pumpu cestou a pak se zase vrátit (možná by také bylo dobré na tomto místě zmínit, že americké benzínky nemívají záchody, takže pokud to na vás přijde, mnohem jistější je sjet na nějakou vedlejší cestu a spolehnout se na přírodu). Podobné je to s odpočívadly, kterých je tu méně než pověstného šafránu, za celý rok jezdění jsem objevil snad jen dvě nebo tři. Freeways prostě nejsou na nějakou vybavenost evropského typu stavěné. Dokonce i odstavné pruhy jsou tu ve většině případů mnohem méně velkorysé než u našich dálnic, pokud vůbec nějaké.