© The Johanesville Times 

Vrátit či nevrátit?

[26.12.2004]

Toť skutečné dilema, alespoň v Kalifornii určitě. Abych to upřesnil, mám na mysli vratné obaly - lahve skleněné i plastové, plechovky od nápojů (kterých se tu používá opravdu hodně), ale také starý papír a jiný recyklovatelný odpad. Americká vláda i průmysl možná vychází vstříc ekologii prostřednictvím spřísňujících se norem a modernizacemi výrobních procesů, ovšem s "malou ekologií", na které se může přímo podílet každý, je to už horší.

Z domova jsme zvyklí odpad třídit a vyhazovat ho do k tomu určených kontejnerů, v případě zálohovaných obalů je vracet v samoobsluze. Tady jsem však podobné kontejnery hledal marně. Ptal jsem se známých a pátral ve svém okolí, až jsem nakonec díky webovým stránkám města Newport Beach objevil existenci tzv. redemption centers, která jsou však v okolí pěti mil asi jenom dvě - docela málo na těch několik set tisíc obyvatel.

Ale aspoň něco. Když se nám na balkóně nahromadilo nadkritické množství prázdných lahví a plechovek, naložili jsme je do auta a do jednoho z těchto center jsme vyrazili. Jak se ukázalo, šlo ve skutečnosti o čtyři automaty postavené u boční zdi obchodu Ralphs, z nichž jen polovina byla v té době funkční. Skleněné flašky jsme jednu po druhé zdlouhavě nastrkali do jednoho z fungujících strojů a vzali si kupón na útratu v Ralphs v hodnotě necelých dvou dolarů. S plechovkami jsme nepořídili, neboť nám nikdo předem neprozradil, že je třeba je zachovat celé, nerozmačkané, jinak je stroj nepřijme. Takže jsme je nechali vedle v igelitovém pytli spolu s plastovými obaly, pro které nebyl automat v provozu, doufajíce, že neskončí v normálním odpadu, ale že je služba vyprazdňující automaty odveze.

O něco později jsme pak víceméně náhodou objevili pár dalších míst provozovaných zřejmě na čistě komerčním základě, kde se bylo možné tříděného odpadu zbavit. Aby na tom ovšem také něco vydělali, zaplatí vám z původní zálohy (která je u většiny obalů v Kalifornii 5 centů) jen asi 3/4 ceny. Celý proces je však mnohem rychlejší, zvláště při větším množství odpadu, neboť místo za kus většinou inkasujete za váhu. V každém případě, i tady jen málokdy dostatene hotovost na ruku. Recyklační cetrum (ačkoliv to zní docela honosně, typicky jde o prachobyčejnou mobilní buňku s jednočlennou obsluhou) zpravidla sídlí na parkovišti některého z větších obchodů s potravinami a místo peněz nabízí jako protihodnotu kupón na zboží v tomto konkrétním obchodu (takže například s kupónem získaným v newportském Ralphs nepochodíte u Ralphs v Costa Mese). Což je určité omezení, ale pokud tam stejně chodíte občas nakupovat, může vám to být jedno.

Mnohem hůř jsme ale dopadli s papírem. Za půl roku se nám doma nahromadilo možná půl metráku nepotřebných tiskovin a papírových krabic, na čemž měly vysoký podíl reklamní letáky, kterých náme den co den plnou schránku. Pátral jsem na webu, ptal jsem se kolegů v práci i zaměstnanců recyklačních center (kdo už jiný by to měl vědět, když ne oni?). Nakonec mi na jednom místě poradili, že jedna sběrna starého papíru je v Santa Aně.

V tomto bodě jsme již rezignovali. Těch 15 mil tam a dalších 15 zpět se nám opravdu jet nechtělo, nehledě na spornou ekologičnost takového kroku - sice bychom na jedné straně ušetřili nějaký ten strom, na straně druhé bychom ale spálili nemálo benzínu (zvláště vzhledem k pažravosti našeho auta, která je však u místních aut obvyklá, neboť Američané se o spotřebu benzínu až tak příliš nestarají). Celý štos papíru skončil v kontejneru u našeho domu a příroda zase jednou hořce zaplakala.