(6.3.1475-18.2.1564)
Italský sochař, malíř, architekt a básník; vedle Leonarda da Vinci největší umělecká osobnost renesance. Působil zejména ve Florencii, v Bologni, v Benátkách a v Římě (ve službách papeže Julia II.) Vynikal silným plastickým cítěním i znalostí anatomie, výborný kreslíř. Sám se považoval za sochaře. Jeho sochařské postavy vyjadřují vlastní vnitřní cítění ušlechtilými gesty (David, Pieta), v dalším vývoji figura stále více srůstala s vlastní hmotou mramorového bloku a vyjadřovala hluboké duševní pohnutí (Pieta Palestrina, Pieta Rondanini). Autor náhrobků (papeže Julia II., Lorenza Giuliana Medici).
Vynikl i jako freskař; proslul zejména výzdobou Sixtinské kaple ve Vatikáně (výjevy ze Starého zákona a Poslední soud), kde v monumentální kompozici jakoby převedl své sochy na stěny a strop kaple do mohutné malířské perzonifikace duchovních sil a hnutí. Od roku 1546 pověřen vedením stavby chrámu sv. Petra (kupole, vnější zdivo závěru); autor i dalších chrámových a palácových staveb (Medicejská kaple a knihovna kostela San Lorenzo, úprava Kapitolu s palácem Konzervátorů a Senátorů). Jeho architektura vynikala prostorovým a monumentálním cítěním, které předznamenávalo jak manýrismus, tak barokní principy.
Shrnul evropskou uměleckou tradici od antiky přes středověk po renesanci, i tradici florentského malířství od Giotta k Leonardovi. Inspiroval umělce manýrismu a baroka. Jako osamělý génius bez přímých žáků ovlivnil své současníky i následovníky. Básnické dílo odráží petrarkovský rozpor mezi láskou k pozemskému životu a bázní před hříchem a smrtí.